I když se zlo zdá být nevyhnutelné, nikdy nedopusť, aby se prosadilo skrze Tebe.

(Solženicyn)

I když to dnes vypadá, že vzdělávání je tu hlavně od toho, abychom se uplatinili a dotáhli to někam v různých žebříčcích, lidé jako Seneca či Epikúros ukazovali, že vzdělání je pomocník proti strachu. Že vzdělaný se nebojí, protože umí dohlédnout - s chladnou hlavou - konce. V těchto volbách to platí také. Pojďme si tedy rozberat dva předvolední strachy a vyrovnat se s nimi tak, abychom mohli volit rozumem, tedy kombinací srdce a racionality, nikoliv se nechali manipulovat strachem a rozumováním při nedostatku informací.

Levice bude mít ústavní většinu, anebo posílí konkrétní politik (Zeman, Kalousek, Babiš atd.)

Ano, jako každé volby se může stát, že vítěz bude mít většinu, a to i ústavní. Změna ústavy je ale natolik náročná věc, že se těžko něco podstatnějšího změní rychle a bez povšimnutí veřejnosti. Nakonec, posílit prvky většinového volebního systému se nepodařilo ani ODS a ČSSD za dob spolupráce během opoziční smlouvy. Pravdou je, že dnešní prezident (tehdejší premiér) by v tom těžko sehrál roli brzdy, jako kdysi Václav Havel. Zbývají tedy dvě "hráze moci", které v roce 1998 nebyly přítomny.

První je Evropská Unie, která je (často téměř jedinou) silnější překážkou v zavádění experimentů, tím myslím třeba tolik obávanou instalaci režimu pošlapávajího lidská práva. Při vší kritice lze stále věřit tomu, že EU je pojistkou míru v Evropě. Druhým, podstatnějším, obráncem proti tyranii většiny je občanská společnost, která od dob prvních pokusů (Impuls 99 / Děkujeme odejděte) se naučila efektivně protestovat. V současnosti již se aktivita občanů neomezuje na občasnou návštěvu demonstrace, ale čím dál častěji se lidé sdružují za účelem ochrany veřejného zájmu, jak ukazují různé tzv. watchdogové organizace.

Nakonec, čtyři roky jsou jen čtyři roky a pravděpodobnost, že v ČR vláda takto dlouho povládne je spíše nižší. Kdokoliv získá v ČR většinu, bude ji mít maximálně na čtyři roky. Jedinou možností je, že volby nebudou, ale vzhledem k výše uvedému je to málo pravděpodobné. Pravděpodobné je, že tu necelé čtyři roky povládne vláda, která část lidí nebude těšit a v případě potřeby budou občané protestovat. Toho netřeba se bát.

Zastavte Zemana, zastavili jsme Kalouska, nepusťte tam Babiše...a tak podobně. Příliš osobní pohled na politiku, velká a nezasloužená nedůvěra v instuce naší republiky. I kdyby se kdokoliv stal příštím premiérem, moc je v ČR (kraje, senát) tak roztříštěna, že si těžko může někdo počínat jako vedoucí podniku. Nepodařené pokusy Víta Bárty budiž v tomto příkladem. Nejhorší, co se stane už jsme zažili: pokusy o kumlaci moci, frapantní střety zájmů. Výjimečné nyní je, že příští rok jsou další de facto čtvery volby, tak v případě takových pokusů musí (domnělí) uchvatitelé počítat s tím, že jim bude vystaven účet.

Tedy, pravou příčinou tohoto strachu je přecenění role státu v našich životech, nadhodnocení role osobnosti v politice a podcenění světa okolo ČR a naší společnosti. 

Můj hlas propadne

Častá je v ČR obava z propadlého hlasu. Patří ke standardní výbavě volební kampaně tzv. velkých stran a zažili jsme to mockrát. Skupina lidí, jejíž hlas dostnou strany, které neprojdou 5% hranicí, roste. S tím roste i počet stran, které na 5% hranici volby co volby balancují. Proto nakonec agentury sledují i tzv. druhou volbu a odtud dovozují volební potenciál. Tedy, letos to dokonce vypadá až na sedm stran v budoucí PSP. To, že je v ČR životaschopná mimoparlamentní opozice jistě není špatnou zprávou. Přispět k tomu svým hlasem není hloupost. Dnes je tato úvaha opravdu důležitá, neboť tyto volby jsou kvalifikačním kolem pro příští supervolební rok. Jestli se tedy vaše volba "nedostane", je to i tak silná posila její pozice pro příští rok. Nejen finanční (tady jsou relevantní hranice 1,5 % a 3 %, shodou okolností častý interval statistické chyby), ale i morální (má to smysl).

Tato obava je často doprovázena argumentací volebními výzkumy. Jejich limity dobře ukazuje projekt studentů katedry sociologie Volební kyvadlo. Ukazuje, jak je různá metodologie jednotlivých agentur, sami sociologové a politologové v rozhovorech varují před přeceňováním. Když už někdo i toto pomine, musí, má-li průzkumem argumentovat a nikoliv manipulovat, započíst dvojí zkreslení. Prvním je statistická chyba, ta je téměř vždy mezi  +/- 1,5 % a 3 %, což je z nutných 5 % podstatná část a riziko omylu je podstatné. Druhým je pak samotná realita, která má speciálně letos v ČR dost nahodilou povahu.

Obecně se v ČR těžko předpovídají volby proto, že situace je nestabilní, do časových řad až příliš často zasahují nestandardní pády vlád a vynořování (odštěpování se) nových stran. Toto modelovat z prostě z povahy reality velmi obtížné. Letos i vlivem prezidentské volby se vynořily nové subjekty, u nichž lze jen těžko odhadnout chování elektorátu. Navíc, roste počet nerozhodnutých (buď mezi stranami, anebo vůbec jít k volbám). Řídit své volební chování podle momentálních nálad společnosti není zrovna racionální. Pokud má strana nad tři procenta, je to na hranici statistické chyby a při volební účasti v ČR jde často o desetisíce hlasů, tedy váží každý, žádný nepropadá. Úvahy "volím rozumem, bohužel si nemohu dovolit volit srdcem" nemají racionální základ, protože prostě není dostatek spolehlivých informací, na kterých takové rozhodnutí založit.

Tedy, příčinou tohoto strachu je špatná práce s informacemi. Je to v pravém slova smyslu spekulace, řekněme rozumování. A to je vždy dobrým společníkem strachu. Na některá "co kdyby" nejsou spolehlivá data a tak nelze své rozhodnutí delegovat na jakékoliv expertízy. 

Určitě se dají najít další a další obavy, ale i tam je jisté, že rozum jim dokáže nastavit zrcadlo. Stačí udělat ten krok. A když už člověk udělá sérii kroků a k volbám dojde, proč by měl volit strachem? Anebo strachem převlečeným do rozumování. Tomu, komu se to zrovna hodí, nesmíme naletět, že stojíme před Sofiinou volbou menšího zla. Zlo totiž v ČR volit nemusí nikdo, pokud má odvahu.