V knize Myslet sociologicky Zygmunt Bauman ukazuje, jak se sociologie má k tzv. zdravému rozumu. Jde o žádoucí spojenectví, ale má to své limity. Jedním z nich je sklon zdravého rozumu za vším vidět nějakého jednotlivce, nějakého hybatele. Tak stát má "zájem", jako by to byla nějaká osoba, tak v teoriích konspirace někde sedí jedinec či úzká skupina, hybatelé loutkového divadla. Proti tomu nabízí sociologie myšlení odosobněné, systémové, ve kterém je libovůle, ale i dopad činů jedince omezen.

Když Petr Honzejk popisuje Martina Bursíka jako "pragmatika, který dostal Stranu zelených do sněmovny, díky němuž stojí Horní Jiřetín a jehož odchod zelené pohřbí", je to přesně taková osobní zkratka. Při vší úctě k výkonu Martina Bursíka, ale i pochybách o hranici mezi pragmatismem a oportunismem, pokud tu máme systém založený na tom, že jen jeden člověk dokáže něčemu zabránit, tak je to špatně. Žádný kolektiv nedokáže neustále vybírat ty nejlepší, proto je lepší svěřit vládu pravidlům. Pěstovat si vědomí o nenahraditelných politicích není dobrou strategií řízení státu. Nepleťme si nenahraditelnost v osobním životě s nepostradatelností v politice. Strana zelených je tu přes dvacet let, pohřbít se možná může sama, ale nikoliv prostřednictvím jednoho člověka. Leda by se byla jmenovala "Strana zelených - Bursíkovci".

Ve stejném článku Petr Honzejk tvrdí, že odchod Borise Štastného je štěstím ODS. Můžeme, dle svého politického vkusu, takového odchodu litovat či jej vítat, ale je nepřesné ztotožňovat si odcházení jedinců se změnou systému. Odchody k ní mouhou přispět, ale stejně tak může v ODS platit tradiční "jedeme dál". Beze změn. Nebo se odchodem Borise Šťastného změnil systém, jakým si ODS sama vládne, jakým dosazuje své reprezentanty na klíčová místa? Toto jsou změny, které bychom měli sledovat namísto pěny dní poltických odchodů. Jinak zaměníme nápadné za podstatné.

Na podobnou notu kdysi - ještě "za Havla" - zahrál i Jarek Nohavica písní "Pane prezidente...". Ta poukazuje na to, jaké charisma tomuto úřadu vtiskl první prezident ČR. A protože hlavním definičním znakem charismatu je jeho nepřenositelnost, je jen velmi těžké za slovy této písně vidět Havlovy následovníky. Taková zkratka je milá u písničkáře, ale nevhodná u novinářů. Nastávající kampaň bude podle všeho alespoň z některých stran pokračováním kampaně prezidentské. Takže velmi osobní soutěž o Anti-Zemana. Pokud na toto jako voliči přistoupíme, snadno přehlédneme zjevné systémové nedostatky v naší zemi a ty opět zůstanou neřešeny.

Ve svém minulém článku píši o tom, proč politické strany nefungují, ale také dokazuji, proč by fungovat měly. Snažím se ukázat, že tato instituce nemusí nutně jedince nutit ke splynutí se stádem, ale může mu pomoci vyniknout. Všeho ale s mírou, žádná strana - má-li prospět demokracii - nemá být kultem jedné osobnosti. V politice je jistě velký prostor pro charisma, jenže v demokratickém systému není převaha panování charismatických osobností dobrou cestou. Proto by žádný člověk neměl být větší než politická strana, kterou "pouze" reprezentuje. I když se političtí marketéři a byznysmeni snaží v kampaních ukázat opak. K demokracii takovou zkratkou jít nelze, protože ta právě období vlády "velkých osobností" ukončila a nebere politiku osobně. Tak nám všem přeji věcnou kampaň.